Teze ke dni 

 K výzvě k přeformátování radikálně demokratické levice. Ke 104. výročí bolševické revoluce v Rusku. 

 1. V politice nejde o pravdu, ale o moc. 

 2. V politice rozhoduje moc, nebo autorita. 

 3. Sdílená obecná kultura je základ a předpoklad autority. 

 4. Kultura, pokud není plně sdílena, má podle toho a do té míry represivní funkci. (Marcuse, 1968)

 5. Hegemonie (třídy) ve společnosti je prioritně hegemonií (třídních) idejí, tedy sdílené kultury. (Gramsci, 30. léta) 

 6. Autorita (hegemonie) umožňuje omezit užití moci (jako organizovaného násilí) a odstupňovanou míru donucení. 

 7. Moc bezmocných je jen pěkný bonmot s absurdním rozporem jen ve slovech. 

 8. K dosažení reálné moci postačuje získat autoritu, nejlépe cestou prosazení (hegemonií) hodnot (idejí) tak, aby ovládly sociální kulturu. 

 9. To platí zejména pro udržení moci. 

 10. Radikální demokratická levice (komunisté) přišla o svou hegemonii (z 20. až 40. let 20. století) opomíjením nezbytnosti trvalého obnovování kulturní (hodnotové) hegemonie a tím i autority. 

 11. Pokorně odkazuji na 11. tezi k Feuerbachovi (Marx, 1845): Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. 

 Pavel Barák, 6. listopadu 2021

Po čase k času

Na Gottovi (událostech kolem a po jeho úmrtí) se česká společnost nerozčísla, kdepak. Byla taková (rozčísnutá) už dávno! Jen se teď MLČÍCÍ VĚTŠINA nadechla a zachovala podle svého: svými činy! (Demonstrativní pietou, a tak...) Dočasně? Zatím těžko usoudit...
Nicméně: Objekt se stal subjektem! Ejhle zázrak! Politici, co s tím?... Bezradnost...
Doporučuji: Sledujte bedlivě stav subjektu a a zda a kam se nově probuzený golem mlčící většiny hne. Nabídněte mu cestu (ty zítřky mohou být klidně zatím v mlze) a své vedení (chacháá... zástupy ochotných... všehoschopných). Lépe však: Nabídněte svou identifikaci a artikulaci tématu dne - nebo aspoň témat, jež jsou na stole... - Poznámka na okraj (obiter dictum), nikoli od věci: I trikolóra může být rudá!
Tož tak, říkají mí krajané ba rodáci, Moravané...

Už su zas tady...

Prý pěkně formuluju...
To jsem slyšel v posledních dvaceti-pětadvaceti letech od víc osob víckrát. Ale nikdy ty osoby neřekly, kde to vzaly...
Když mne kdysi žádal Kamil Pixa, abych mu napsal memoáry, sám že je na to příliš emocionální, mohl vycházet z mých textů z první poloviny let devadesátých v několika tištěných médiích, dávno již zaniklých... Nakonec mu vděční kamarádi od filmu natočili dokument Uvnitř vnitra (Císařovský 2008).
Když mne v posledních letech opakovaně k vyjádření k aktuálním tématům ponouká můj blízký soused, inspirován poznatky jiného blízkého známého, nyní týdenního komentátora v jednom internetovém periodiku, táži se, odkud to má, když už pár let – poté, co jsem zanevřel na Čulíkovy listy – nikam nepíšu, snad jen glosy čtenáře?
A to dokonce ani nepokračuju ve svém blogu. Jeho čtenost se tehdy stabilně pohybovala kolem dvou čtenářů na článek. - Tenhle argument si, prosím, zapamatujte. Je v celé zápletce klíčový. - Ale dál:
Teď mne navíc oslovil jeden mediálně populární sepisovatel velkých kriminálních případů, že prý můj (starý!) blog je při opakovaném čtení čím dál zajímavější a že by se rád sešel...
Nepochybuju, že oba (a další) chlapci mají bohaté kontakty na zdejší i cizí zpravodajské služby – v mém případě pak i na ty, co inkognito brouzdají a čtou blogy. Chcete příklady?
Před nějakými třinácti – čtrnácti lety se proslechlo, že jsem odešel do důchodu. Bylo to nuceně, ale prosím. Hned nato jsem zcela náhodně potkal na Malostranském náměstí své dva kolegy ze studií na filosofické fakultě, Slávka Černíka a Oskara Krejčího. Oba již věděli, že jsem důchodcem a oba tázali se, co že míním konat? Řekl jsem oběma, že mám práce dost, měl bych uspořádat pozůstalost po otci atd. Tož se objevil Josef Brož, jemuž mne dohodil Oskar Krejčí s omluvou, ale i s dovětkem: „Pro koho dělá? Inu, uvidíš.“ S Brožem jsem se sešel, vyslechl, ale na nějaké spolupráci nedohodl. Pak byl pár let klid.
Leč začal jsem si psát veřejně přístupný poznámkový a komentářový blok – blog zde.
Jeden tehdejší známý (můj příležitostný zdroj) s kontakty nejen do BIS a NBÚ, ale i do soukromých zpravodajských služeb některých oligarchů, mně po pár měsících řekl: Snad to, co Vám říkám, probůh někam nepíšete? - To ho někdo upozornil? Přesto mu to nedalo a občas i poté něco pustil. Leč přestal jsem do té pivnice chodit, moc se tam tehdy kouřilo, provozovatel nutil personál okrádat hosty o desátek na míře a k tomu spousta lepivých tlachalů a LGBTQ... a pokud neumřeli, snad je to tak i dosud...
A manžel mé vnučky už před pár lety varoval svého otce – emeritního plukovníka z protidrového – před sdílností ke mně, byť jsme si sympatičtí – že prý (moc) píšu... Kdepak to ten Jožin tehdy vzal?
Psát své analýzy a postřehy jen pro čtenáře ze zpravodajských služeb, to mne neinspiruje ani neponouká k nějaké aktivitě. Neb jistě platí i teď, co mně říkal plukovník Klíma (do jara 1968 velitel StB): Z těch posrpnových přeběhlíků byl jediný chytrý – Bittman; ostatní, jako Frolík či August, byli jen úředníky, kteří měli své poznatky z řečí vedených na záchodech (tzv. latríny; na chodbách se plkat nesmělo) - nebo jim to dali do pera jejich nové chlebodárci. Tak Bittman v noci na úterý 18.9.2018 zemřel.
Vykládat něco zprostředkovateli toho, co mu zpravodajci či kriminalisti nebo prokurátoři milostivě (jistě nezáměrně) předloží – o to nestojím.
Na začátku normalizace přednášel na Karlově universitě Karel Vaš. Bývalý vojenský prokurátor. Protože o mně věděl, vyvolal mne před celým auditoriem s otázkou, jaká je role násilí v dějinách. Odpovídal jsem vzorně učebnicově, ale Vaš mé povídání shrnul lapidárně: To je idealismus! (V indexu mám jeho zápočet.)
Ano, jsem v jádru naivní idealista. Ale na to vám nepůjdu. (Doufám, snad...)
Tož tak.

Únor 1948 v Rovečném

I tak to bylo v Únoru...
Účastník Únorových událostí roku 1948 po letech vzpomínal, čím si zasloužil své vyznamenání „25. února“ třetího stupně na Blanensku. Byl v té době bezpečnostním referentem a členem rady okresního národního výboru v Boskovicích. Jako bezpečnostní referent měl na starosti bezpečnost veřejnou i státní na okrese z pohledu územní správy, tedy i spolupráci s orgány státu – státní i veřejnou bezpečností. Měl také svou agenturu – informátory. Jeden z nich – utajený člen strany – obsluhoval ve vile rodiny Englišů v Rovečném, kterým tam patřil důl na tuhu. Ten účastníkovi sdělil obsah rozhovorů, jimž byl přítomen, mezi některými členy vlády, sjíždějícími se u Englišů, když se kalila ocel demise nekomunistické menšiny vlády. Účastník ty informace neprodleně předal do Prahy. Navíc sám seděl v radě ONV (předsedajícím byl středoškolský profesor Vojtěch) vedle mladého Karla Engliše, s nímž udržoval přátelské vztahy, takže drobnosti - kolorit a střípky - měl i od něho. Po Únoru 1948 vyhověl žádosti Karla Engliše ml. o povolení cesty do Vídně, kde jeho stopa končí. Dodnes jeho blízcí (pražská rodina Plhoňových, dcery staršího Engliše – prvorepublikového právníka a národohospodáře - tedy sestry mladého Engliše) neznají jeho další osud. Zato Vlasta Plhoňová, vnučka starého Engliše, se stala koncem let padesátých blízkou přítelkyní syna našeho účastníka, jenž se mezitím stal předsedou okresního národního výboru v Blansku, krajského národního výboru v Brně a po smrti Gottwalda i členem vlády, od roku 1954 i politbyra vládnoucí strany. Ale to už je jiný příběh. - Ano, a ten vyznamenaný účastník se jmenoval Rudolf Barák. - Z doslechu zapsal jeho starší syn Pavel, spolužák Franty Plhoně na jedenáctiletce v Bílé v pražských Dejvicích (letos šedesát let od maturity). Tož tak...

Sobotkovo odhalování nepřítele „ve své posteli“ (pardon: ve vládě)

To je cesta, která podle mne nevede nikam, říká Oliver Stone v rozhovoru pro Sydney Morning Herald z 29. dubna 2017 na téma ruském vlivu na Trumpovo presidentství. Podle něho jde o vnitřní boj politiků v USA, ve které Demokratická strana přijala sebevražednou pozici, jen aby se Trumpa zbavila – jinými slovy, zcela ho delegitimizovala – přestože by tím podstatně poškodila USA.
To, co dělají, je zničující pro existující důvěru mezi lidem a vládnoucím řádem. Vznášet těžko prokazatelná obvinění je velice nebezpečný postoj, říká Stone.
Stejně už řadu měsíců proti Babišovi postupuje osobně Sobotka, opatrněji Chovanec (ne vždy a ne sama ze sebe taky ČSSD a její zbrojnoši – Hamáček ad.; ti až na podnět). Jiní radši ocházejí... Očekávat lze podobný výsledek.
V zájmu sebezáchovy parciálních zájmů politikáři obětují zájem obecný.

Viz http://www.smh.com.au/entertainment/movies/director-oliver-stone-on-his-new-film-subject-russian-president-vladimir-putin-20170422-gvq7mu.html April 29, 2017
Shrnutí viz http://prvnizpravy.parlamentnilisty.cz/zpravy/politika/oliver-stone-film-o-putinovi-bude-v-usa-hitem-sezony/ 30.4.2017

Už zas to téma smrti Jana Masaryka - pokolikáté už?

Případ Jan Masaryk – poznámky
1. V roce 1991-92 vznikal dokumentární film o smrti Jana Masaryka pro Channel Four (BBC).
Režie Nick Read, adresa Flat 1, 146 Landor Road, London SW9 9JA, tel. (v roce 1991) 01.737.0974.
Produkční Angela Spindler-Brown, alternativa 1: Brooks Production, 21-24 Bruges Place, Randolph Street, London NW1 0TF, tel. 071.484.6111; alternativa 2: Balanced Productions, 74 Moss Lane, Pinner, Middlesex HA5 3AU, tel. 01.866.5271; v Praze měli pronajat apartmán 18, Plavecká 2, Praha 2, tel. 293.183; rodiče Anděly Špindlerové – otec MUDr. Jaroslav Špindler, nábř. B. Engelse (nyní Rašínovo) 54, Praha 2, tel. 295.677.
Film pod názvem Smrt demokrata vysílala Česká televize 11. září 1994 (repríza 13.9.), kopie české verze je uložena v archivu ČT pod signaturou 2 C 37 686.
Můj první – přípravný – kontakt s tvůrci filmu vyšel od Špindlerové, která pak v létě 1991 navštívila Rudolfa Baráka v bytě.
Konzultantem štábu byl na můj podnět od 14.11.1991 nejbližší spolupracovník Jindřicha Veselého v roce 1948, Jiří Čermák, bydlící (1991) na Vinohradech, Italská 1. Čermáka mně pro tento účel doporučil – jako přímého účastníka události – plk. Jaroslav Klíma, velitel obnovené Státní bezpečnosti do jara 1968. Čermák byl podle svých vlastních slov pobočníkem Jindřicha Veselého, velitele StB v době úmrtí Jana Masaryka, a v kritickou dobu měl službu u telefonu, po němž dostal již někdy kolem druhé-třetí hodiny první zprávu o události. Nikdy však nebyl veden – natož vyslechnut - jako svědek. Jde o kpt. Čermáka – Čechuru, podle Frolíka (1990, strany 213 a 290) pracujícího v roce 1969 v rozvědce (s ním u jednoho stolu!). Čermák se však po čase Špindlerové odmlčel a když jsem se ho (na žádost Špindlerové) na jaře 1992 ptal, zda by přece jen nebyl ochoten pro ně do filmu něco říct, konstatoval, že zná k případu jen řadu drobností a pro Američany neudělá nic…Nicméně předtím byl ochoten účastnit se několika porad s režisérem Readem a produkční Špindlerovou, ale přes původní ochotu anonymně ve filmu vystoupit z toho posléze vycouval.
Takřka hodinové vyjádření Rudolfa Baráka k případu natáčel Read (s českým štábem) v sobotu 30.11.1991 v Pelhřimově (R.B. byl tehdy na dlouhodobé rehabilitaci v nedaleké Chotěboři). Ve filmu pak použili jen pár záběrů-citátů, nikoli souvislou výpověď. Řekl jim vše podstatné (byť v obecné poloze, ale pro člověka znalého věci dostatečně jednoznačně).
2. Otázky, jejichž vyjasnění považoval Rudolf Barák (11.5.1915 – 12.8.1995) ještě v březnu 1995 za významné pro celý případ (zapsal pb):
2.1 Pracoval Jan Masaryk pro Američany (OSS), pro Rusy (NKVD), nebo dubloval?
2.2 Byl Jindřich Veselý spolupracovníkem NKVD?
2.3 Jaká byla role Noska v případech obou – Masaryka i Veselého? jaký byl vztah Noska k Masarykovi?
2.4 Jaký byl záznam na vrátnici MZV o příchodu cizích osob večer – v noci – 9.3.1948?
2.5 Jakou roli hrála v případu Jana Masaryka česká kontrarozvědka?
(Zřejmě vojenská - OBZ, Reicin, ale možná i ta civilní. Jistý význam, neřku-li roli v celé věci, mohl mít i Kamil Pixa – ale to by už byly jen spekulace... – pozn. pb)
2.6 Proč se od celé záležitosti izoloval Antonín Prchal? (Antonín Prchal byl na začátku roku 1948 převelen do centrály StB, odbor BA (SecImp13) – pozn. pb).
2.7 Co bylo příčinou depresí Jindřicha Veselého v lednu – únoru 1950 (před prvním „pokusem o sebevraždu“ 5. března 1950)?
2.8 Proč byl Veselý po převozu do nemocnice operován a proč celá záležitost byla tajná?
2.9 Kteří pracovníci sovětského velvyslanectví (a některého z předchůdců KGB) měli takový velký zájem o výsledky šetření Veselého první „sebevraždy“ a pravidelně o tom podávali zprávy do Moskvy?
2.10 Jakou roli v celém případu Jana Masaryka hrálo bezpečnostní oddělení ÚV KSČ? Jaký vliv zde měli pracovníci partyzánského odboru tohoto oddělení?
2.11 Jakou roli hrál v celém případu Jana Masaryka Rudolf Slánský?
3. Vyšetřovatel Rudolfa Slánského plk. Karel Košťál už pár let nežije. Byť jsem měl několik příležitostí s ním mluvit i po roce 1990, na toto téma nedošlo... Má ovšem tři syny... Ti na dotazy na toto téma (zda byl Slánský, poválečný náčelník štábu partyzánů, vůbec vyšetřován k této věci) nyní nereagují.
4. Ruský historik, který by mohl pomoci: Boris Anatol´jevič Starkov je specialista na tzv. stalinismus a ruské zpravodajské služby, zná jejich archivy. Profesor Petrohradské státní university , vedoucí 1. katedry dějin a politologie fakulty humanitární, viz zde
5. Anděla Špindlerová pocházela ze staré pražské židovsko-bolševické rodiny. Emigrovala až v polovině let osmdesátých – takových v té době už bylo jen málo (něco naznačovala Táňa Bretyšová, z téhož prostředí, v roce 1968 šéfredaktorka zahraniční redakce ČTK, v normalizaci uklizená do ČSFÚ - filmového archivu, redakce publikací).
6. Před pár lety se k případu Jana M. chtěl znovu vrátit dokumentarista Pavel Kačírek, tak se obrátil taky na mě. Poskytl jsem mu otcovy otázky. On sám prý kontaktoval Čermáka i Špindlerovou a podnikl snad i další kroky. Tím jeho zájem o mé informace a o věc samu, pokud vím, skončil...
Pavel Barák
Praha 18.9.2006, aktualizováno 27.7.2014, 29.12.2015
Pozn. pb: K možnosti zcela odlišné než dosavadní tématizace problému doporučuji koncepci triptychu Vladimíra Čermáka, zejména 1. díl o Únoru 1948 (NV 2010).

memorandum 2

Integrace zpravodajských služeb
(Memorandum 2)

Integrace zpravodajských služeb je zčásti otázka, zčásti problém. Historicky též navíc proces.
Integrace znamená především sdílení informací a společné aktivity. Existence koordinujícího společného centra není nezbytná, zejména, existuje-li mezi službami jedna dominantní.
Skutečností je, že k integraci zahraničních zpravodajských služeb (rozvědek) došlo a dochází.
Mezi zpravodajskými službami zemí „atlanticko-pacifických“ k ní bezesporu začalo docházet ne později než v roce Churchillova fultonského projevu, jenž v něm veřejně oznámil již probíhající Studenou válku (což byl především prostředek americké kontroly jejich sféry vlivu).
Kupodivu k integraci docházelo nejdříve mezi zeměmi spíš neevropskými: Vůdčí úlohu už tehdy hrály Spojené státy americké. Kromě Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se zapojily i země Koruny britské – Australský svaz a Nový Zéland. Tedy vesměs země anglofonní, jazykově i kulturně blízké, se sdílenou historickou zkušeností.
Mezi nimi může existovat nadále pevnější svazek, zatímco svazek USA se zeměmi – členy Organizace severoatlantické smlouvy je zřejmě i dosud volnější.
Mezi zeměmi tzv. komunistických režimů (tedy zemí, v nichž panovaly komunistické strany) probíhaly integrační procesy značně nerovnoměrně, dokonce i v rámci tzv. Varšavské smlouvy. Zdá se, že k integraci docházelo především na základě dvoustranných smluv.
Podle ústního sdělení generála KGB Pavla N. Medvěděva autorovi (v Moskvě na začátku let sedmdesátých) k integraci rozvědek některých tzv. socialistických zemí vskutku došlo, v případě Československa zřejmě ne později než v roce 1954. Tuto skutečnost autorovi potvrdil v roce 1990 plukovník SNB Jaroslav Klíma, velitel obnovené Státní bezpečnosti v letech 1962-1968.
Podle výroků různých vedoucích funkcionářů československého ministerstva vnitra (už od let padesátých) ale tato integrace měla jednostranný charakter: Sověti od nás žádali jakékoli informace a obratem je dostávali, zatímco dotazy československých orgánů nebývaly dostatečně vysvětleny. Stejně tak tomu bylo, co do společných akcí.
Zdá se, že vztahy zpravodajských služeb atlanticko-pacifického prostoru byly a jsou podobné.

Obiter factum. Pokud byl Štrougal na vnitro umístěn (1961-1965) nejen kvůli likvidaci postupů a idejí předchozího ministra (zejména v rozvědce; ale i zrušením vyhledávání tuzemských státu nepřátelských opor, tzv. německých bází), měl by o tom být - jako dosud žijící poslední svědek - schopen svědčit. Zatím o tom nepustil slovo. Ale taky se ho asi nikdo na to neptal...